Biologická léčba a její vliv na průběh latentních virových infekcí u pacientů s psoriázou

Abstract

Existuje přes 80 identifikovaných autoimunitních onemocnění. Mezi ty s nejvyšší prevalencí patří psoriáza, jejíž celosvětová prevalence se pohybuje okolo 2-5 %. Léčebné postupy tohoto zánětlivého onemocnění kůže lze rozdělit následovně: v případech nízké závažnosti se používají topické přípravky pro lokální léčbu a při jejich nedostatečném efektu se přistupuje k silnějším terapiím. Při střední závažnosti onemocnění je nasazována fototerapie a dále při středních až těžkých formách onemocnění se nasazuje léčba systémová. Mezi možnosti systémové terapie patří například cytostatikum metotrexát a imunosupresivum cyklosporin, případně retinoidy (analogy vitaminu A). Ani systémové terapie však nemusí mít žádaný efekt nebo mohou mít negativní vliv na celkový stav pacienta. V takových případech se využívá biologická léčba. Biologická léčba je obvykle prováděna protilátkami a fúzními proteiny, které jsou vyrobeny pomocí rekombinantních technologií. Pro léčbu psoriázy se používají nejčastěji inhibitory faktoru nádorové nekrózy α (TNF-α) a interleukinů 12, 17 a 23 (IL-12, IL-17 a IL- 23). Při inhibici imunitního systému biologiky bylo potvrzeno, že může docházet k reaktivaci virových infekcí. Ty mohou následně vést až k rozvoji onemocnění vyvolaných latentními virovými infekcemi.

There are more than 80 identified autoimmune diseases. One of the most prevalent ones is psoriasis. Its prevalence is around 2-5 % worldwide. The treatment of this inflammatory skin disease can be divided as follows: in cases of low severity, topical therapies are used for local treatment and in the cases of insufficient effect, stronger therapies are used. Phototherapy is used for moderate severity, and systemic therapy is used in moderate to severe disease. Systemic agents include cytostatic methotrexate, immunosuppressant cyclosporin, or retinoids (vitamin A analogues). However, even systemic therapies may not yield the desired effects or may have adverse effects on the overall condition of the patient. In those cases, biological therapy comes to use. Biological therapy is usually conducted using antibodies and fusion proteins, which are made using recombinant technologies. Tumour necrosis factor α (TNF-α) and interleukin 12, 17 and 23 (IL-12, IL-17 and IL-23) inhibitors are the most commonly used in the treatment of psoriasis. During the inhibition of the immune system, it has been confirmed that a reactivation of viral infections can occur. These reactivations may subsequently lead to the development of various diseases caused by latent viral infections.