The positions of finite and non-finite subject clauses

Abstract

Tato disertační práce se zbývá studiem pozic větných a polovětných subjektů v současné angličtině. Vzhledem k typologickému charakteru anglického jazyka je mobilita větných konstituentů značně omezena, neboť pozice daného prvku ve větě primárně charakterizuje jeho gramatickou funkci. U větných členů ztvárněných finitními a nefinitními predikacemi je situace obdobná. V závislosti na tom, jaký větný člen daná struktura reprezentuje, může se vyskytovat v rámci věty v několika více či méně přesně vymezených pozicích. Pokud jde o větné a polovětné subjekty, existují dvě základní varianty umístění: v kanonické počáteční pozici před predikátem hlavní věty, nebo v takzvané extrapozici, t.j. za predikátem hlavní věty, přičemž přítomnost extraponovaného subjektu je signalizována počátečním anticipačním zájmenem it. Vedle těchto dvou běžných pozic existuje ještě třetí, značně omezená varianta, kdy se větný nebo polovětný subjekt nachází v tzv. postpozici, tedy na konci věty, aniž dochází k umístění anticipačního zájmena do kanonické počáteční subjektové pozice. V těchto případech se na první místo ve větě přesouvá jiný větný člen, např. jmenná část přísudku. Základním východiskem práce je zjištění, že umístění větných a polovětných podmětů do jednotlivých dostupných pozic není nahodilé, ale je výsledkem současného...

Owing to its typological characteristics, English displays limited positional mobility of clause constituents, their position within the clause being an important signal of their syntactic function. At the same time, clause constituents may move out of their usual position if prompted by factors such as emphasis, structural complexity, information status, etc. What is true of clause constituents also applies to some extent to whole clauses. Unlike coordinate clauses in a compound sentence, subordinate clauses, particularly adverbial, may vary in their position, either preceding, following or even being inserted into their superordinate clause, with the resulting linear arrangement reflecting the relative weight of information which they convey, with the informationally heavier element placed finally. The position of nominal clauses and nominal relative clauses is determined largely by the usual position of the syntactic element they represent (i.e. the object clauses following the matrix clause predicate, etc.). Subject clauses, which represent the focus of this dissertation, are basically limited to two positions in relation to their matrix clauses: they either occupy the canonical initial position (i.e. before the matrix clause predicate) or are extraposed towards the end of the sentence, following the...