Hazardní hra jako černá díra sociálního vesmíru.

Abstract

This master's thesis aims both to present empirical criticism of the published case studies of gambling, in particular the Deep Play by Clifford Geertz, which is the most cited one, and to propose such a methodology which would enable us to derive more meaningful data from the ethnographic material on gambling. In this context it is also needed to question the conventional conceptual categories which are internally conflicting as appears both in common speech and in the works of the social science scholars such as Johan Huizing, Eugen Fink, Roger Caillois, Gerda Reith and Jackson Lears.

Jedním z témat této eseje proto musí být jak empirická kritika dosud uveřejněných případových studií hráčského prostředí (obšírněji se pokusím zhodnotit tu patrně nejčastěji citovanou, Geertzovu Záludnou hru), tak posléze i návrh metodologie, umožňující takový sběr a takové vyhodnocování etnografického materiálu, který by z hráčského prostředí vytěžil smysluplnější poznatky. Smysluplné a objevné přesídlení do prostředí hazardní hry je ovšem z mnoha důvodů mimořádně obtížné. Na takovou obtížnost poukazuje kdejaká studie kdejakého etnograficky zkoumaného prostředí, v našem případě je však kromě nutnosti se osobně a dlouhodobě vystavit nejen specifické radosti, ale i bolesti, nezbytné problematizovat i konvenční pojmové kategorie; přinejmenším přestat považovat zažitá pojmová určení za dostatečná - vyjeví se totiž jako vnitřně rozporná. Tuto rozpornost je nutné rozpoznat jak v kolokviálním používání, tak i ve studiích těch společenských vědců, kteří "hru" učinili předmětem svého soustředěného zájmu; vyberu tři daleko nejcitovanější a očividně nejvlivnější: práce Johana Huizingy, Eugena Finka a Rogera Cailloise. (A nejen tyto studie, těšící se z pověsti "klasiky," nýbrž i některé práce současné, jmenovitě z pera Gerdy Reithové či Jacksona Learse).