Vztah iluzorního a skutečného u Henri Bergsona

Abstract

Bergson ve svých spisech kritizuje vědecké pojetí času jako diskontinuální a homogenní následnosti. Vědecké metody tak podle Bergsona nevedou k autentickému poznání skutečnosti, která je ve své podstatě kontinuální a heterogenní. Čím více svět objektivizujeme a pojmově členíme, tím více se vzdalujeme od toho, abychom ho skutečně poznali. Příčinou této distance či zkreslení je přitom intelekt, který operuje s lineárním pojetím času a slouží praktickému jednání. Pracuje tak s přeludem času, který vytváří sice užitečné, avšak minimálně do jisté míry iluzorní poznání. Otázkou, na kterou tato práce bude chtít odpovědět, je, jakým způsobem se u Bergsona stýká intelektualita s realitou - a tedy co vůbec umožňuje kontakt naší praktické orientace se skutečností. Je to, v čem se orientujeme, a co případně i vědecky popisujeme, skutečnost sama, či její přelud? A čím se naše konkrétní jednání dotýká skutečnosti?

In his writings, Bergson criticizes the scientific concept of time as a discontinuous and homogeneous succession. According to Bergson, scientific methods do not lead to an authentic knowledge of the reality which is inherently continuous and heterogeneous for him. The more we objectify and conceptualize the world, the more far away are we from being aware of it and actually grasping it. The reason for this distance or distortion is our intellect that always operates with a linear concept of time and always serves everyday conduct. Thus it works with the delusion of time that produces a useful but to some extent illusory knowledge. The question for this thesis is how inteligence or intellect meets with reality in spite of their different nature. What makes it possible to connect our practical needs with reality. Is the world we are living in, the world of our practical life, real or just an illusion of reality? And how can we understand the meaning of our scientific cognition in this sense?