Multikulturalismus v Indii: Selhání politiky diference

Abstract

For the 70 years since Independence, India has been facing a two-fold problem: on the one hand, there is a strong need of a just society on the basis of cultural and religious diversity. On the other hand, however, there is a strong urge to find an overarching unifying idea which could keep the polity together without any risk of further fragmentation. Taking the communitarian philosophy of Charles Taylor and his distinction between the politics of equal dignity and politics of difference as the basic conceptual framework, the thesis pursues three different objectives. First, to prove that affirmative approach towards recognition of minorities does not provide stability in the Indian case. Second, to rehabilitate the Nehruvian secularism as a viable state ideology of independent India. And third, to interpret the Indian political discourse on the level of political practice as a struggle for hegemony between the elites and bourgeoisie in the Gramscian sense. The rise of identity politics and Hindu nationalism is thus perceived not as an outcome of the failure of the Indian secularism as such, but rather of its ineffective application and subsequent crisis of legitimacy. Keywords: India; multiculturalism; politics of difference; secularism; anti-modernism; Hindu nationalism; hegemony; passive revolution

Během 70 let od získání nezávislosti Indie neustále řeší dvojitý problém: na jedné straně stojí potřeba zajistit spravedlivou společnost stojící na základech kulturní a náboženské diverzity. Na straně druhé je však nutné neustále hledat silnou jednotící myšlenku, která by byla s to udržet jednotnou politickou společnost bez rizika další fragmentace. Práce využívá komunitaristické filosofie Charlese Taylora a jeho rozdělení na politiku rovné důstojnosti a politiku diference coby základního konceptuálního rámce pro dosažení tří různých cílů. Zaprvé prokázat, že afirmativní přístup k uznání menšin v indickém případě nevede ke stabilitě. Zadruhé rehabilitovat néhrúovský sekularismus jako životaschopnou státní ideologii nezávislé Indie. A zatřetí interpretovat indický politický diskurs na úrovni politické praxe jako souboj o hegemonii mezi elitami a buržoazií ve smyslu teorie Antonia Gramsciho. Vzestup politiky identit a hinduistického nacionalismu je tak chápán nikoli jako výsledek selhání indického sekularismu jako takového, ale spíš jako jeho neúčinné aplikace a následné krize legitimity. Klíčová slova: Indie; multikulturalismus; politika diference; sekularismus; antimodernismus; hinduistický nacionalismus; hegemonie; pasivní revoluce