Komunisté, katolíci a výuka náboženství

Abstract

Tato práce se snaží historizovat fenomén výuky náboženství v českých zemích, především v období 1950-1956. Předmětem zájmu je v první části práce analýza vztahu Komunistické strany Československa a římskokatolické církve s cílem vytvořit vhodný rámec pro část empirickou. Ve druhé části práce popisuje jak strategie KSČ na poli výuky náboženství, tak i konkrétní sociální praxi spojenou s jejich implementací. Díky tomu studie mapuje určitý pomyslný prostor stýkání ideologického nároku s každodenní praxí, která je vytvářena v komunikaci mezi komunistickými elitami, církevními tajemníky, lokálními funkcionáři, učiteli a řediteli, církevní hierarchií a samotnými věřícími. Práce dochází k závěrům, že v socialistickém školství existovala jistá snaha o využití náboženské výuky ve smyslu socialistická výchovy. Nicméně od konce první poloviny 50. let byla tato snaha postupně redukována a všechny známky normality výuky náboženství měly být omezeny na minimum. Práce však ukazuje, že lokální praxe ne vždy tomuto nároku dostála. Vždy totiž byla limitována snahou nepřekročit rámec "legality", který by mohl ohrožovat legitimitu komunistického panství. Celý proces výuky náboženství nebyl tedy pouze diktátem představitelů KSČ, ale důsledkem interakce nejrůznějších faktorů nastíněných v práci. Klíčová slova: výuka...

This thesis tries to historize the phenomenon of teaching religion in the Czech lands, especially in the period 1950-1956. In the first part of the thesis, the subject of interest is the analysis of the relationship between the Communist Party of Czechoslovakia (CPCZ) and the Roman Catholic Church in order to create an appropriate framework for the empirical part. The second part of the thesis describes both the CPCZ strategy in the field of religious education and the concrete social practice associated with their implementation. As a result, the study maps a certain imaginary space between the ideological claim and the daily practice that is created in communication between communist elites, church secretaries, local officials, teachers and directors, church representatives, and believers themselves. The thesis concludes that in socialist education there was a certain effort to use religious teaching in the sense of socialist upbringing. However, since the end of the first half of the 1950s, this effort has been gradually reduced and all signs of the normality of teaching religion should have been reduced to a minimum, but the study shows that local practice has not always achieved this claim. It has always been limited by an effort not to go beyond the "legality" framework that could jeopardize...