Pojem krásný sloh a jeho užívání v české uměnovědné literatuře

Abstract

Práce se zabývá pojmem krásný sloh a jeho užitím v české uměnovědné literatuře. Pojem známý z německé odborné literatury uvedl do českého prostředí ve 30. letech Jaromír Pečírka ve vztahu k sochařství. Na dějiny gotického malířství byl aplikován Antonínem Matějčkem. Po krátkém odvratu, spojeném se jménem Pavla Kropáčka, byla tradice užití pojmu obnovena Jaroslavem Pešinou, který vytvořil koncepci platnou a uznávanou dodnes. Ve vztahu k sochařství obdobná úloha připadla Albertu Kutalovi a jeho následovníku Jaromíru Homolkovi. Českým specifikem je aplikace pojmu ve vztahu k architektuře, jímž se zabýval především Dobroslav Líbal. Z mladších badatelů je sledována práce Mileny Bartlové, Jana Royta, Jana Klípy a Michaely Ottové. Práce sleduje jednotlivé koncepce a jejich proměny.

The work deals with the concept of beautiful style and its use in Czech literature of art history. Jaromír Pečírka introduced the term known from German professional literature to the Czech environment in the 1930s in relation to sculpture. It was applied to the history of Gothic painting by Antonín Matějček. After a short turnaround, associated with the name of Pavel Kropáček, the tradition of using the term was renewed by Jaroslav Pešina, who created a concept valid and recognized to this day. In relation to sculpture, Albert Kutal and his successor Jaromír Homolka had a similar role. The Czech specificity is the application of the term in relation to architecture, which was dealt with mainly by Dobroslav Líbal. Among the younger researchers, the work of Milena Bartlová, Jan Royt, Jan Klípa and Michaela Ottová is followed. The work follows individual concepts and their changes.