Vztah autoimunity a cytokinů ke klinickým aspektům diabetu mellitus 1. typu

Abstract

Diabetes mellitus (DM) představuje skupinu chronických a metabolických chorob, jejichž základním rysem je hyperglykémie (Pelikánová 2003). Podle definice ADA (American Diabetes Association) a doporučení z roku 1997 (Expert Committee 1997) je tato skupina metabolických poruch výsledkem defektu inzulínové sekrece, inzulínové aktivity či kombinací obou abnormalit, které jsou provázeny komplexní poruchou metabolismu cukrů, tuků a bílkovin. V průběhu choroby se postupně rozvíjejí dlouhodobé cévní komplikace postihující řadu orgánů, zejména oko, ledviny, nervy, srdce a cévní řečiště. Klasifikace, diagnostika diabetického syndromu vychází z průkazu hyperglykémie a klinických známek onemocnění. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)

Diabetes mellitus (DM) represents a group of chronic and metabolic diseases whose primary characteristic is hyperglycemia (Pelikánová, 2003). According to the definition by the American Diabetes Association (ADA) and the 1997 recommendations (Expert Committee, 1997), this group of metabolic disorders results from a defect in insulin secretion, insulin action, or a combination of both abnormalities. These are accompanied by a complex disturbance in the metabolism of carbohydrates, fats, and proteins. Over the course of the disease, long-term vascular complications gradually develop, affecting multiple organs-particularly the eyes, kidneys, nerves, heart, and blood vessels. The classification and diagnosis of the diabetic syndrome are based on the detection of hyperglycemia and clinical signs of the disease.