Emancipační model participativního umění. Studie o ruské sovětské avantgardě 1917-1921

Abstract

Tento text zkoumá ruskou sovětskou avantgardu let 1917-1921 jako výjimečný model participativního umění. Práce se snaží ukázat, že toto období nebylo pouhým předstupněm současných směrů, ale představovalo plnohodnotný systém směřující k všeobecné emancipaci člověka. Práce nejprve analyzuje teoretické koncepty významných současných kunsthistoriků - Claire Bishopové, Sruti Balaové, Nicolase Bourriauda a Granta Kestera, a jejich pojetím umění měří participativitu v radikálním vizích i praxi rané ruské avantgardy - především pak u Alekseie Gana, Kazimira Maleviče a Vasilije Kandiskeho. Stěžejní část textu detailně popisuje praktické projevy této éry, zejména masové akce, reformu uměleckého vzdělávání, proměnu veřejného prostoru a proměnu muzeální praxe. Tato historická zkušenost, navrhuje autorka, může sloužit jako inspirace pro současné participativní umění, které často trpí individualismem a ztrátou kolektivního smyslu. Tento stále velmi živý zdroj může obohatit nejen praxi současného participativního umění, ale i prostor filozofický a pedagogický. V poslední kapitole se tak autorka věnuje potenciálním vědeckým i praktickým možnostem dalšího zkoumání fenoménu rané ruské sovětské avantgardy jako emancipačního modelu umění. KLÍČOVÁ SLOVA participativní umění, emancipační model umění, umělecká konfigurace rané...

This text examines the Russian Soviet avant-garde of 1917-1921 as an exceptional model of participatory art. The study seeks to demonstrate that this period was not merely a precursor to contemporary movements, but constituted a fully-fledged system aimed at the universal emancipation of humanity. The work analyses the theoretical concepts of prominent contemporary art historians-Claire Bishop, Sruti Bala, Nicolas Bourriaud, and Grant Kester- and uses their conceptions of art to measure the participatory nature of the radical visions and practices of the early Russian avant-garde, particularly those of Alexei Gan, Kazimir Malevich, and Vasily Kandinsky. The central part of the text describes in detail the practical manifestations of this era, particularly mass events, the reform of art education, the transformation of public space, and the transformation of museum practice. This historical experience, the author suggests, can serve as inspiration for contemporary art, which often suffers from individualism and a loss of collective meaning. This still vital source can enrich not only the practice of contemporary participatory art but also the pedagogical sphere. In the final chapter, the author thus explores the potential scholarly and practical avenues for further research into the phenomenon of the early...