Od kritiky postsocialistické privatizace po nástup protikorupčních hnutí: Téma korupce v komunikaci aktérů polistopadové české politiky

Abstract

Ačkoli je publikace rozdělena do několika částí pojednávajících o různých tématech, celek má ambici působit zároveň uceleně. Strukturu výrazně ovlivňuje nutný střet mezi logikou a rétorikou výzkumu (viz Drulák, 2020) umocněný tím, že kniha zahrnuje několik dílčích analýz (spojených obdobným teoretickým, konceptuálním a metodologickým rámcem) vsazených do většího celku. Kromě úvodu a závěru sestává kniha ze čtyř částí, které pojednávají o odlišných tématech propojených ústřední linií využití odkazů ke korupci v rámci komunikačních strategií politiků. Struktura sleduje toto uspořádání – korupce je rámována jako jev, který má negativní dopady, a jako negativní jev je nahlížena ze strany veřejnosti. Z tohoto pohledu se pak stává vděčným politickým tématem, kolem kterého jsou stavěny komunikační strategie jednotlivých politiků. Nevěří-li voliči stávajícím politikům a jejich protikorupčním ambicím, mohou je ve volbách nahradit jinými politiky, takovými, kteří o korupci hovoří odlišně. Právě strategie využití tématu korupce v politické komunikaci je klíčovým tématem knihy. Z tohoto pohledu pak za analyticky zásadní považuji kapitoly 3 (především 3.3) a 4 (a částečně též 2.2). Ostatní části postupně budují rámec a kontext pro analýzy. Jako první je zařazena stručnější část, pojednávající o možnostech vymezení a definování korupce, jejích projevech, podobách a důsledcích. Tato část není samoúčelná – studium korupce jakožto politického tématu musí být nutně ukotveno v aktuálních výzkumech na poli corruption studies. Cílem části není přeříkávat obecné informace o korupci, jejích typech, podobách atd., které jsou i v českém prostředí již mnohokrát publikované (např. Dvořáková, 2020; Vymětal, 2006; Naxera, 2015b; a řada dalších), její zařazení je motivováno snahou precizního budování rámce pro následnou analýzu. Platí-li, že bez specifikování toho, co si představit pod pojmem korupce a „jakou přesně korupci“ máme na mysli, se neobejde žádný z výzkumů korupci řešících (Heywood, 2017), můžeme říci to samé i o výzkumu protikorupční rétoriky. Alespoň stručné definování korupce a jejích podob při zohlednění nejnovějších závěrů současného studia korupce (viz Ledeneva, Bratu, Köker, 2017) chápu jako klíčové pro analýzu protikorupční rétoriky – hovoří-li politik o problému korupce, je třeba jeho pohled na korupci kontextualizovat. Jinými slovy – není korupce jako korupce (liší se rozsahem, zapojenými aktéry, zasaženými sektory, systémovostí atd.; viz Heywood, 2017). První kapitolu končím představením (dominantně) negativních důsledků korupce. Druhou kapitolu navazuji negativním vnímáním korupce ze strany veřejnosti. Právě negativní dopady a negativní vnímání můžeme považovat za zdroj protikorupční rétoriky. Jak jsem již uvedl – pokud by většina společnosti považovala korupci za pozitivní jev, případně jej ignorovala, těžko by se stala tak traktovaným předmětem komunikace politických aktérů. Neříkám, že by politici namísto sloganů „Zastavíme korupci!“ prezentovali slogany „Podpoříme korupci!“, ale je oprávněné domnívat se, že by zobrazování korupce ze strany (alespoň části) politiků vypadalo diametrálně odlišně. Druhá kapitola je tedy otevřena krátkou podkapitolou (2.1) o vnímání korupce. Protikorupční rétorika politických aktérů ještě neznamená, že se přelije do reálných a funkčních protikorupčních opatření (např. Baez-Camargo, Ledeneva, 2017; Bratu, Sotiropoulos, Stayonova, 2017), ke kterým mnohdy chybí reálná politická vůle (a to z rozličných důvodů). Tomuto rozporu politické rétoriky a politické praxe se věnuje druhá podkapitola (2.2). Do této části jsem zároveň zařadil stručný přehled proměny protikorupční rétoriky během posledních třiceti let vývoje české politiky (a to včetně otázky vyjednávání hranic pojmu korupce v politických debatách a také naznačení rozporu protikorupční rétoriky a politické praxe). Tato část s určitým předstihem prezentuje některé dílčí závěry následujících analýz. Třetí část (2.3) je věnovaná dopadům vnímání korupce na důvěru a politickou participaci, což jsou témata, která jsou předmětem široké akademické diskuze (pro rekapitulaci debaty viz např. Školník, 2020a) a která jsou spojená s otázkou změny postojů vůči systému a jeho aktérům, případně s otázkou změny volebních preferencí ve prospěch aktérů, kteří „protikorupční kartu“ zahrají obzvlášť aktivně nebo přesvědčivě (např. Engler, 2016). Tomu se podrobněji věnuje celá třetí kapitola, která je zaměřena na diskuze o politických aktérech, kteří operují dominantně s motivem odporu vůči současné elitě, respektive establishmentu, který označují za zkorumpovaný. Jde především o koncept tzv. nové strany (především o typ, který Hanley a Sikk (2016) označují jako „antiestablishmentovou reformní stranu“; viz část 3.1) a o koncept politického populismu (viz 3.2 v obecné rovině, 3.3 se zohledněním českého kontextu) naznačený již v předmluvě tohoto textu, který stojí do značné míry na výpadech proti „zkorumpované elitě“ (např. Mudde, 2004). Jelikož mezi oběma koncepty, které ale v mnoha ohledech reprezentují odlišné jevy, panuje v některých případech určité zmatení či nevyjasnění (viz např. Charvát, Just, 2017: 72–73) a zároveň je především pojem populismus vystaven časté kritice, považuji za důležité oba náležitě definovat a kontextualizovat, především s ohledem na to, jakým způsobem jsou koncepty spojeny s protikorupční rétorikou politických aktérů. Jako poslední část této kapitoly (3.4) je zařazena první ze studií, které tvoří analytické jádro celé knihy. V návaznosti na několik aktuálně probíhajících debat se v ní věnuji tématu korupce v komunikaci aktérů, kteří bývají chápaní jako (potenciálně) populističtí, na sociální síti Facebook. Čtvrtá kapitola se ve svých třech částech zaměřuje na tři odlišné typy aktérů české politiky – prezidenty, politické strany a vlády. Na třech odlišných typech dat (projevy, rozhovory a texty prezidentů; volební programy; programová prohlášení vlád) představuji proměny využití pojmu korupce v rámci komunikačních strategií českých politiků napříč třicetiletým obdobím. Zaměřuji se především na to, jakým způsobem je korupce využita v rámci politického střetu (tedy k propagaci sebe sama a k poškození konkurentů), ale také například na to, co je považováno za zdroje korupce nebo možná řešení. Jednotlivé části se snaží (v kvantitativním i kvalitativním ohledu) charakterizovat podobnosti a odlišnosti napříč jednotlivými aktéry i fázemi vývoje české polistopadové politiky. Části o prezidentech a o stranách zároveň navazují na výzkumnou linii představenou ve třetí kapitole a věnují se tomu, zda (a případně v jaké míře) můžeme komunikaci politických aktérů ve vztahu ke korupci chápat jako populistickou (a jak se tato míra v průběhu času proměnila).