Schellingova metafyzika přírody

Abstract

Práce se zabývá vrcholnou podobou Schellingovy filozofie přírody, jak ji podal ve Würzburgských přednáškách z roku 1804. Inspirován Spinozovou ontologií, rozvíjí Schelling nejprve svůj koncept obecné ontologie, jejíž výchozí bod tvoří pojem absolutní substance. Absolutnost této substance tkví v jejím monismu. Existuje jen jedna substance. Schelling ji definuje jako věčné poznání vlastní identity, jež je ovšem interně členěná na subjektivní (afirmující) a objektivní (afirmovaný) moment. Význam tohoto konceptu z hlediska filozofie přírody spočívá v tom, že vše, co je, vykazuje tuto základní strukturu vztahu subjektivního a objektivního momentu myšleného však vždy v identitě, tj. v jednotě celku. Tyto dva momenty charakterizuje Schelling na základě provedených navazujících úvah jako moment světla a moment tíže a označuje je jako dva atributy substance. Tím se mu následně daří integrovat do filozofie přírody moment vědomí (světelný atribut) a moment tělesnosti (atribut tíže), jež mu následně slouží pro výklad dle mého soudu stěžejního pojmu jeho celé filosofie přírody, pojmu organismu. Byť lze za Schellingova předchůdce v tomto kontextu považovat Leibnize s jho koncepcí monadologie, byl Schelling prvním filosofem přírody, který učinil pojem organismu ústředním pojmem filosofického výkladu přírody. To činí Schellingovu koncepci moderní. Proto je pojmu organismu věnována v práci značná část pozornosti, byť Schellingův přímý či nepřímý vliv na rozvoj koncepcí organismu v 19. a 20. stolení nemohl být učiněn předmětem analýz. Schellingova koncepce je v úvodu a závěru práce zasazena do kontextu vyrovnání se stále ještě dominujícím paradigmatem mechanisticko-kauzálního a účelově ekonomizujícího nahlížení na přírodu, jež ústí ve stále vážnější globální problémy a k němuž by Schellingova koncepce mohla nabídnout alternativu.