Orientální krajina ve francouzském cestopise 19. století
Oriental lLandscape in the French Travel Literature of 19th Century.
dizertační práce (OBHÁJENO)
Zobrazit/ otevřít
Trvalý odkaz
http://hdl.handle.net/20.500.11956/34955Identifikátory
SIS: 25121
Kolekce
- Kvalifikační práce [23776]
Autor
Vedoucí práce
Oponent práce
Kyloušek, Petr
Voldřichová - Beránková, Eva
Fakulta / součást
Filozofická fakulta
Obor
Románské literatury
Katedra / ústav / klinika
Ústav románských studií
Datum obhajoby
29. 6. 2011
Nakladatel
Univerzita Karlova, Filozofická fakultaJazyk
Čeština
Známka
Prospěl/a
Klíčová slova (česky)
orientální krajina, cestopisKlíčová slova (anglicky)
oriental landscape, travel literatureTato práce zkoumá orientální krajiny ve francouzském cestopise 19. století. Autorka vnímá cestopis jako svébytný literární žánr a hlásí se k topologické a tematologické kritice, motiv krajiny v literárním textu definuje v souladu se školou A. Rogera jako gesto umělého a cíleného výběru submotivů. 19. století znamenalo ve francouzské próze obrodu a uměleckou emancipaci cestopisného žánru, přičemž cesty do Orientu se historicky i kulturně staly pilířem tohoto procesu. S vývojem cestopisu v daném období jsou spjaty významné modifikace identity mluvčích, kteří v textu prezentují krajinu. První část práce analyzuje tento proces, díky němuž se extratextuální entita autora člení na historicko-biografickou identitu autora- turisty a autora-umělce, jenž s sebou nese předchozí intelektuální zkušenost a prekonstituované obrazy Orientu. Intratextuální entita vypravěče se pak rozdvojuje na cestovatele a vypravěče, přičemž první mluvčí zprostředkovává "zážitky z cest", vytváří autenticitu cestopisu, zatímco vypravěč je nadstavbovým mluvčím, jenž na základě vjemů cestovatele interpretuje krajinu, dodává jí intertextuální kontext a modifikuje časové linie cesty zapojením paměti. Studie jednotlivých cestopisných textů ve druhé části práce ukazuje, jak se v průběhu 19. století motiv orientální krajiny sémanticky i...
Tato práce zkoumá orientální krajiny ve francouzském cestopise 19. století. Autorka vnímá cestopis jako svébytný literární žánr a hlásí se k topologické a tematologické kritice, motiv krajiny v literárním textu definuje v souladu se školou A. Rogera jako gesto umělého a cíleného výběru submotivů. 19. století znamenalo ve francouzské próze obrodu a uměleckou emancipaci cestopisného žánru, přičemž cesty do Orientu se historicky i kulturně staly pilířem tohoto procesu. S vývojem cestopisu v daném období jsou spjaty významné modifikace identity mluvčích, kteří v textu prezentují krajinu. První část práce analyzuje tento proces, díky němuž se extratextuální entita autora člení na historicko-biografickou identitu autora- turisty a autora-umělce, jenž s sebou nese předchozí intelektuální zkušenost a prekonstituované obrazy Orientu. Intratextuální entita vypravěče se pak rozdvojuje na cestovatele a vypravěče, přičemž první mluvčí zprostředkovává "zážitky z cest", vytváří autenticitu cestopisu, zatímco vypravěč je nadstavbovým mluvčím, jenž na základě vjemů cestovatele interpretuje krajinu, dodává jí intertextuální kontext a modifikuje časové linie cesty zapojením paměti. Studie jednotlivých cestopisných textů ve druhé části práce ukazuje, jak se v průběhu 19. století motiv orientální krajiny sémanticky i...