Americká jazzová diplomacie a československá socialistická společnost

Abstract

Tato práce je zaměřena na působnost americké jazzové diplomacie v zemích východního bloku v období studené války. Podrobně rozebírá historický vývoj jazzové diplomacie Spojených států amerických a vyzdvihuje její nejdůležitější protagonisty, tzv. jazzové ambasadory, kteří jednak prostřednictvím jazzové hudby bojovali proti východnímu komunismu, a jednak se podíleli na kladném vyobrazování kultury USA ve světě. Primárním cílem práce je analýza tolerance vládnoucího režimu vůči americké jazzové hudbě, coby nástroji kulturní diplomacie, v bývalém Československu v padesátých a šedesátých letech. Zároveň se snaží o nalezení důvodů a předpokladů, které, i přes negativní postoj komunistické garnitury k západnímu jazzu, vedly ke konání koncertů jazzových velvyslanců, a tudíž i umožnění působnosti kulturní diplomacie USA v ČSSR. Autor v závěru práce zjišťuje, že komunistické autority mohly koncerty afroamerických jazzmanů využít ve vlastní propagandě, zdůrazňující americkou rasovou segregaci. I když jazz symbolizoval západní smýšlení, pro komunisty byl mnohem snesitelnější než nově vznikající hudební žánry ve světě, protože na rozdíl od nich, nepodněcoval k revoltě.

This thesis is focused on the activity of American jazz diplomacy in countries of the Eastern Bloc during the Cold War era. It follows the historical development of US jazz diplomacy and highlights its most important protagonists, the so-called jazz ambassadors, who were not only fighting against Communism through the medium of jazz music but also helping to create the positive image of US culture in the world. The primary aim of this thesis is to analyze the tolerance of the ruling regime towards American jazz music, as an instrument of cultural diplomacy, in the fifties and sixties of former Czechoslovakia. At the same time, it tries to find the reasons and preconditions which all led to organizing concerts of American jazz ambassadors, despite the negative attitude of the communist party towards jazz music. The author concludes that the communist authorities could use the concerts of African-American jazzmen in their own propaganda, emphasizing American racial segregation. Jazz music was also much more bearable for the Communists to let in in comparison to other new musical genres because it did not incite revolt.