Melodramatická imaginace a divadlo krutosti: V roce se třinácti úplňky

Abstract

Tato bakalářská práce se zabývá souvislostmi mezi melodramatem a "divadlem krutosti" Antonina Artauda. Vychází především z koncepce "melodramatické imaginace", jejímž autorem je literární teoretik Peter Brooks: podle jeho teorie lze melodrama uchopit nikoli jako pouhý nízký žánr či fenomén populární kultury, nýbrž jako estetický systém se širokým repertoárem výrazových prostředků, jenž zároveň odráží určitý způsob uvažování. Na základě Brooksovy koncepce se snažím dokázat, že mezi melodramatickou imaginací a Artaudovou vizí divadla existuje afinita, která se projevuje jak v estetické, tak v ideové rovině: docházím k závěru, že divadlo krutosti představuje radikální vyjádření melodramatické imaginace, jež umožňuje naplno realizovat její možnosti. Jak se pokouším ukázat, spřízněnost těchto dvou systémů lze zároveň aplikovat i na film, což dokládám analýzou snímku Rainera Wernera Fassbindera V roce se třinácti úplňky, v němž tato spřízněnost vychází najevo. Strukturálně je práce rozdělena do tří částí: v první vymezuji teoretické pole pro zkoumání melodramatu za pomoci dvou klíčových statí, knihy Petera Brookse s názvem The Melodramatic Imagination a eseje podobně uvažujícího filmového teoretika Thomase Elsaessera Tales of Sound and Fury, ve druhé se věnuji Artaudově divadelní teorii a praxi právě v...

This bachelor's thesis explores the relationship between melodrama and Antonin Artaud's "theatre of cruelty". It is based primarily on the conception of "melodramatic imagination", invented by a renowned literary theorist Peter Brooks: according to his theory, melodrama is neither a lowbrow genre nor only a pop culture phenomenon, but a coherent aesthetic system with a wide-ranging repertoire of expressive features and also a certain mode of thinking and imagining. I aim to prove that the melodramatic imagination as defined by Brooks can be linked with Artaud's vision of theatre whose crucial aesthetic and ideological signs are similar to those of melodrama: I even conclude that the theatre of cruelty is a radical expression of the melodramatic imagination and that it fully realizes its potential. As I try to show, the kinship between those two systems can also be applied to cinema, that is why I analyse Rainer Werner Fassbinder's film In a Year with 13 Moons in which this unique affinity takes shape. My thesis is structured into three parts: the first one provides a theoretical framework for the examination of melodrama that is mainly based on two key works from the area, Brooks's book The Melodramatic Imagination and an essay by like-minded film theorist Thomas Elsaesser called Tales of Sound and...