" Východní politika" Brandtovy vlády a Československo

Abstract

Die politische Fühgrung der ČSSR begann die Vorbereitungen der Verhandlungen mit der BRD auf Grund einer Weisung von Leonid Breschnew auf der Tagung des Politischen Ausschußes des Warschauer Paktes vom 20. August 1970. Bis dahin war die ČSSR einem wirksamen Druck der SED-Parteiführung ausgesetzt, die der Regierung Brandt feindlich gegenüberstand und von der Brandts Ostpolitik ständig warnte. Die Vertragsverhandlungen begannen zunächst mit Vorgesprächen, die von tschechoslowakischer Seite durch den Stellvertretenden Außenminister Milan Klusák (ab September 1971 den Stellvertretenden Außenminister Jiří Götz) und von deutscher Seite durch den Staatssekretär Paul Frank geführt wurden. Von März 1971 bis April 1973 fanden insgesammt sechs Vorgesprächsrunden statt, auf Drängen der tschechoslowakischen Seite wurde vor allem die Frage der Ungültigkeit des Münchener Abkommens zum Verhandlungsgegenstand. Der tschechoslowakische Standpunkt war, daß das Münchener Abkommen der Tschechoslowakischen Republik "unter Androhung von Angriffskrieg und Gewaltanwendung aufgezwungen wurde, daß es Bestandteil einer verbrecherischen Verschwörung Nazi-Deutschlands gegen den Frieden sei und eine schwere Verletzung der Grundregeln des Völkerrechts darstelle, und daß es deshalb von Anfang an ungültig sei, mit allen sich daraus...

Touto diplomovou prací jsem Brandtovu východní politiku zpracoval z perspektivy československo-německých vztahů. Proces normalizace vztahů mezi ČSSR a SRN za vlády Willyho Brandta jsem přiblížil z pohledu obou zainteresovaných stran, poukázal na problémy a obtíže s ní spojené a také na přínos Brandtovy ostpolitiky pro další rozvoj vztahů mezi Československem a Spolkovou republikou Německo. Její motivy byly zřejmé: snaha přispět k uvolnění mezinárodního napětí a upevnění míru v Evropě i vlastním dílem a zejména cíl postupně překonat poválečné rozdělení Německa, které bylo Němci pociťováno jako nespravedlnost. Proto spolkové vlády usilovaly již od konce války o znovusjednocení obou německých států, znovuspojování rozdělených rodin i zdí rozděleného Berlína. NDR odmítaly uznat jako stát, neboť ji považovaly za nelegitimní a nedemokratický režim udržovaný pouze s pomocí SSSR. Od 60. let 20. stol. se však SRN postupně dostávala do diplomatické defenzívy, neboť navzdory svému lpění na Hallsteinově doktríně (která bránila mezinárodněprávnimu uznání NDR) se režim v NDR přesto a za nemalé pomoci SSSR stabilizoval a byl diplomaticky úspěšný nejenom v socialistických zemích východního bloku, ale i v mnoha státech třetího světa. V protikladu k západní politice (která SRN integrovala do svazku západoevropských...