Filosofická zkoumání Ludwiga Wittgensteina a ontologické a gnoseologické základy pro pragmatický obrat v teoretickém nazírání na mediální komunikaci

Abstract

Práce se pokouší aplikovat filosofické poznatky pozdního Wittgensteina na úvahy o médiích. Chápe Wittgensteina jako postmoderního myslitele, který za hlavní kritérium poznání považuje pragmatiku a úzus. Práce chápe, jak mediální komunikaci jako celek, tak různé její části, jako tzv. řečové hry. Proto považuje mediální komunikaci za celek topoi jednání, který se řídí implicitními pravidly, jež jsou dány výhradně způsobem použití sémantických jednotek, které tvoří danou mediální komunikaci (e. g. novinový článek). Díky tomuto přístupu práce odhaluje, že jakékoli mediální hry nemohou ze své podstaty příliš významově přesahovat do řečových her jiných, a tím pádem je možné jim plně porozumět pouze, pokud je nazíráme v jejich vlastním kontextu. V této souvislosti práce připomíná tzv. teorii simulaker Jeana Baudrillarda, která zcela ve Wittgensteinově duchu konstatuje, že (například v mediální komunikaci) existují pojmy, které nemají denotáty v realitě. Stručně, pseudo-Wittgensteinovo pojetí mediální komunikace spočívá v souboru svébytných celků komunikačního jednání, které poskytují svým sdělením jeden smysl a význam, který je dán nejčastějším způsobem použití relevantních znaků v daném celku. K pochopení sdělení pak musíme prostě hrát tu řečovou hru, které je sdělení součástí. Práce se rovněž zabývá...

In this thesis I aim to apply some late Wittgenstein's thoughts and ideas (mainly those of language-game) to media studies. For argumentation sake, both mediated communication as whole and various parts of mediated communication are perceived as self-aligning language- games. These are forms of communication wielded only by implicit rules which are determinated by usage of relevant signs. The key ideology here is that of pragmatism. Meaning of words and other signs is also determined by their usage in relevant language- game (e. g. article in paper, certain kind of TV show, etc.). This notion of various forms of mediated communication leads to a belief that they posses only a very limited ability to outreach their context (of a genre and to more extent mediated communication as a whole). This theory is compatible with Jean Beaudrillard's concept of simulacra. These are symbols without meaning based in reality. Instead they form a (hyper)reality of their own. What both scholars tech us is that symbols can be properly understood only within their context. Mediated communication according to my application of Wittgenstein has always a single meaning that is determined by "the way the communication go". I also consider few objections to this "totalitarian" conception, most importantly Umberto Eco's...