The Language and Subjectivity of a Portrait

Abstract

James Joyce v Portrétu umělce v jinošských letech opouští tradiční objektivní vyprávění a přiklání se k subjektivnějšímu způsobu psaní. Čtenář může vnímat příběh a postavy nejen prostřednictvím toho, co je napsáno, ale i jak je to napsáno. Joyce používá různé jazykové prostředky, aby tak ukázal různé styly, které vytváří pocit z různých hlasů. Je možno rozlišit čtyři hlavní registry: dětský jazyk, lyrický jazyk 19. století, jazyk katolické církve a složitější styl poslední kapitoly. Hlavní prostředky nastiňující dětský jazyk představují repetici, dětské výrazy, použití modality a otázky. Lyricky jazyk napodobuje Byrona a další básníky 19. století na příklad nadužíváním adjektiv, přehnanými metaforami a dalšími standardními básnickými figurami. Církevní jazyk se odráží v rituálních repeticích, archaických či biblických výrazech a těžkopádné dikci. Jazyk poslední kapitoly využívá přesných technických termínu k nápodobě tomistických a dalších scholastických textů. Zároveň využívá mnoho prvků z předešlých jazykových stylů, často však za účelem sebeironie. Všechny tyto prostředky z části nahrazují tradiční objektivní způsob vyprávění a pomáhají vytvořit různé subjektivity, které dávají zakusit jednotlivé postavy v Portrétu, především Štěpána Dedala.

In A Portrait of the Artist as a Young Man Joyce shifts away from the traditional objective narration to a more subjective mode of writing. The reader can experience the story and the characters not only through what is actually written but also through how it is written. Joyce employs various language techniques to show different styles that create the feeling of different voices. Four major registers can be distinguished: a child's language, 19th century lyricism, the language of the Catholic school and the more complicated style of the last chapter. The prevalent techniques suggesting a child-like usage are manifested through repetition, childish expressions, use of modality and questions. Lyricism then draws on Byronic and other 19th century parallels, for instance the overuse of adjectives, elevated metaphors and frequent occurrence of standard poetic tropes. The language of the Church is reflected in sermon-like repetition, archaic words, biblical expressions and heavy diction. The language of the last chapter tries to use precise technical terms in an imitation of Thomist and other scholastic texts and manages to incorporate many of the previous elements as well, although often in a self-mocking way. All these techniques and devices in part substitute the traditional objective narrative and help to...