Černé divadlo Jiřího Srnce od svého vzniku do součanosti

Abstract

Jako téma své diplomové práce jsem zvolila historii Černého divadla Jiřího Srnce, kterou hodlám zmapovat od založení divadla v roce 1961 až po současnost. Srncovo divadlo jsem si vybrala z několika důvodů. Jeho zakladatel Jiří Srnec je tvůrcem a průkopníkem nové divadelní formy, která tvoří významný fenomén české kultury známý po celém světě. Navíc jsem se chtěla ve své diplomové práci zabývat něčím, s čím mám osobní praktickou zkušenost. To, že jsem v letech 2005 a 2006 byla členkou souboru, mi umožnilo poznat technické principy černého divadla i fungování jeho provozu, čehož při psaní v hojné míře využívám. A v neposlední řadě je již v úvodu třeba poznamenat, že, ač se Černé divadlo Jiřího Srnce blíží k oslavám půlstoletí své existence, dosud tomuto svébytnému jevištnímu tvaru nebyla věnována žádná ucelená odborná práce, přesněji řečeno taková, která by komplexně shrnovala jeho inscenační principy a vývoj. Existují jen slovníková hesla, kusé zmínky v publikacích věnovaných Laterně Magice1, tanci, českému divadlu, loutkovému divadlu, dále jednotlivé statě a studie v časopisech Loutkář, Acta Scaenographica, Divadelních novinách, aj., programy k některým inscenacím a recenze, či zprávy o pořádaných představeních v českém a zahraničním tisku. Má práce si klade za cíl tuto mezeru alespoň částečně vyplnit....

The master subject of this essay is pretty clear - the history of one of the most famous Czechoslovakian theatre phenomenon of the world - The Black Light Theatre of Jiří Srnec. Although many other ensembles play under the name of the original Black Light Theatre of Prague these days, the real founder of this new theatre form is Jiří Srnec. He used a very old trick, based on the principle of the "black cabinet" which technically means that the black-dressed actors holding the requisites are not seen by the spectators against black backdrop. Thanks to this technique the requisites, things and objects seem to move themselves. However, this trick is not the main purpose of the plays performed by Jiří Srnec and his. It's a principle that evokes scenic and mimic metaphor which is realised by movements of graphic artefacts and actors and accompanied by music. I have studied through the foreign and local critiques and reviews, short studies in theatre periodicals, several interviews with Jiří Srnec and some other witnesses, and my own experiences with this theatre. The essay consists of two main parts: the first one theoretically describes the basic principles of the black theatre and the second part focuses on the history of the theatre of Jiří Srnec from the very beginning to the present.