Memory, narrative and politics

Abstract

In this paper I will analyze contemporary politics of memory on the basis of their temporal orientation face to face to the end of history. I will follow on the one hand theories of perception of time in regards of social dimension of an agent's identity of Henri Bergson and Jean-Paul Sartre applied on Pierre Nora's work, and on the other hand I will try to join those philosophical concepts with Ricouer's and MacIntyre's narrative approach. This theoretical base will subsequently allow me to elaborate on political temporality oriented to the sacred eternity, to the future or to the past and confront it with the hypothesis of the end of history as conceptualized by Francis Fukuyama. Politics of memory gains in this classification a peculiar status - being oriented either towards the past denying the end of history, or oriented towards diffused individualized future. The second type of politics of memory aims to heal society from history, still present in painful memory, and support establishing of post-historic reality. Paradoxically, I will argue, both types of politics of memory allow history in Fukuyma's sense to pass the threshold.

(česky) V této práci analyzuji současné politiky paměti na základě jejich časové orientace vůči konceptu konce dějin. K této analýze využiji teorie vnímání času a sociální dimenze identity Henriho Bergsona a Jean-Paul Sartra, kterou aplikuji na práci Pierra Nory. Na druhé straně se pokusím spojit tyto filosofické koncepty s narativním přístupem Ricouera a MacIntyra. Tato teoretická část práce mi následně umožní zaměřit se na otázku politické temporality, orientované k nad-světské věčnosti, k budoucnosti či minulosti a konfrontovat tyto s hypotézou o konci dějin Francise Fukuyamy. Politiky paměti se zde dostává zvláštního postavení. V jednom případě se mohou orientovat na minulost a konec dějin zcela odmítnout; ve druhém mohou mít ambici společnost z dějin, bolestivě přítomných v živé paměti, vyléčit, a napomoci tak konsolidaci post-historické reality. Paradoxně ovšem oba dva přístupy politik paměti umožňují dějinám práh jejich konce překročit.