Štefania Lorandová. Život ve víru dvacatého století.

Abstract

Osud člověka mnohdy určují nečekané maličkosti. O tématu mé diplomové práce také rozhodla náhoda. Když jsem se poprvé seznámil se Štefani/ Lorándovou, na svůj úctyhodný věk a osudy velmi vitální dámou, v prvé řadě jsem chtěl pomoci ženě, která se bez cizí podpory nepodívá mimo svět svého malého, ale útulného vinohradského bytu. Během několika prvních procházek po bezprostředním okolí Kouřimské ulice jsem si začal uvědomovat, že dáma, kterou vedu po zaprášeném chodníku, patří k lidem, kteří zanechají v člověku hluboký dojem. Fascinovala mě svěžest, se kterou ráda vyprávěla o své minulosti, její jazyková vybavenost i bystrý úsudek, který s důstojností vždy projevovala. Jedna z našich klidných procházek, protože zbylo dost sil, skončila návštěvou místní cukrárny a kavárny přiléhající ke stěně vinohradského hřbitova. Nebyl jsem moc zvyklý chodit do kaváren, nebyl jsem ani trochu zvyklý popíjet kávu s lidmi o několik generací staršími a už vůbec jsem nebyl zvyklý poslouchat vyprávění člověka, který přežil vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Příběh Štefanie Lorándové mě ihned oslovil a vzbudil moji zvědavost. Netrvalo dlouho a ve studijních deskách se objevilo zadání diplomové práce, v přihrádce několik kazet s nahrávkami rozhovorů a na stole se začaly množit knihy o sionismu, o Židech na Slovensku, o jejich...

Osud cloveka mnohdy urcují necekané malickosti. O tématu mé diplomové práce také rozhodla náhoda. Když jsem se poprvé seznámil se Štefani/ Lorándovou, na svuj úctyhodný vek a osudy velmi vitální dámou, v prvé rade jsem chtel pomoci žene, která se bez cizí podpory nepodívá mimo svet svého malého, ale útulného vinohradského bytu. Behem nekolika prvních procházek po bezprostredním okolí Kourimské ulice jsem si zacal uvedomovat, že dáma, kterou vedu po zaprášeném chodníku, patrí k lidem, kterí zanechají v cloveku hluboký dojem. Fascinovala me svežest, se kterou ráda vyprávela o své minulosti, její jazyková vybavenost i bystrý úsudek, který s dustojností vždy projevovala. Jedna z našich klidných procházek, protože zbylo dost sil, skoncila návštevou místní cukrárny a kavárny priléhající ke stene vinohradského hrbitova. Nebyl jsem moc zvyklý chodit do kaváren, nebyl jsem ani trochu zvyklý popíjet kávu s lidmi o nekolik generací staršími a už vubec jsem nebyl zvyklý poslouchat vyprávení cloveka, který prežil vyhlazovací tábor Osvetim-Brezinka. Príbeh Štefanie Lorándové me ihned oslovil a vzbudil moji zvedavost. Netrvalo dlouho a ve studijních deskách se objevilo zadání diplomové práce, v prihrádce nekolik kazet s nahrávkami rozhovoru a na stole se zacaly množit knihy o sionismu, o Židech na Slovensku, o jejich...