Neviditelný svět Lorenze Hubeného. Příspěvek ke vzdělávání lidí se zrakovým postižením v rakouské monarchii kolem roku 1800

Abstract

The dissertation deals with the topic of care for people with visual impairments around the year 1800 in the Czech lands. In the first part, it addresses the broader contexts of the political, social and economic transformation of the individual's position since the mid-17th century, which redefined what it means to be a "useful person" for society. Related to this was a change in the view of people with visual impairments, who were perceived as a significantly problematic individual for a long time in Europe. In the second part, philosophical and theoretical discourses (Descartes, Diderot) are presented, which redefined the perception of vision, the eye and "blindness" and established the possibility of accepting people who cannot see. Hand in hand with this also went the dynamic development of medicine, specifically ophthalmology, without which a modern care for people with this handicap cannot be imagined. The third part is devoted to Vienna and Johann Wilhelm Klein. He is one of the European pioneers in the care of people with visual impairments, because in 1808 he founded the first institution of this type in the Habsburg Monarchy. Attention is also paid to his influential handbook comprehensively discussing the possibilities of education. Within this section, the pedagogical thinking of the time...

Disertační práce se věnuje tématu péče o lidi se zrakovým postižením v době kolem roku 1800 v českých zemích. V první části se věnuje širším kontextům politické, společenské a ekonomické proměny pozice jednotlivce od poloviny 17. století, které redefinovaly to, co znamená být pro společnost "užitečný člověk". S tím souvisela i změna pohledu na lidi se zrakovým postižením, kteří byli dlouhou dobu v Evropě pojímání jako výrazně problematická individua. V druhé části je představen filozofický a teoretický diskurz (Descartes, Diderot), jenž redefinoval vnímání vidění, oka a "slepoty" a ustanovil možnost přijetí lidí, kteří nevidí. Ruku v ruce s tím šel i dynamický rozvoj medicíny, konkrétně oftalmologie, bez níž si moderní péči o lidi s tímto hendikepem nelze představit. Třetí část se věnuje Vídni a Johannu Wilhelmu Kleinovi. Ten patří k evropským průkopníků péče o lidi se zrakovým postižením, když v roce 1808 založil první ústav tohoto typu v habsburské monarchii. Pozornost je věnována také jeho vlivné příručce komplexně pojednávající o možnostech vzdělávání. V rámci této části je rovněž představeno i pedagogické myšlení této doby (Basedow, Pestalozzi, Herbart), neboť právě vzdělávání a příprava na budoucí povolání byly vnímány jako nezbytná podmínka pro smysluplný život lidí se zrakovým postižením. Poslední...