Kant, Husserl and Berkeleyan Idealism

Abstract

Jak Kant, tak Husserl se ve zralé fázi svého myšlení dopracovali k určitým idealistickým naukám. které si jsou vzájemn velmi podobné a dokonce i nesou stejné jméno, totižě transcendentální idealismus. Ačkoliv jsou tyto dvě stejnojmenné nauky ve skutečnosti podstatně odlišné, v jednom bodě se zcela překrývají: obě totiž byly jejich autory úzkostlivě odlišovány od Berkeleyho materiálního idealismu, to jest, od oné kontroverzní nauky z 18. století, která popírá na mysli nezávislou existenci materiálního světa. Cílem této práce je ukázat, že Kant a Husserl jsou, navzdory jejich neoblomnému nesouhlasu, jednoznačně Berkeleyovskými či, jinými slovy, materiálními idealisty, a že argumenty, jimiž se vůči tomuto výkladu hájí, jsou buď neudržitelné, anebo irelevantní vzhledem k otázce ontologické orientace jejich idealismu. Argumentace pro pozitivní tezi této práce se v obou případech zakládá na samotném jádru té které formy idealismu: v práci je tudíž ukázáno, že v případě Kanta je materiální idealismus celistvě obsažen již v jeho nauce transcendentální estetiky, a že v případě Husserla totéž platí pro jeho princip relativity.

Both Kant as well as Husserl have, at the mature stage of their thought, arrived at and strongly advocated specific idealistic doctrines which bear a great resemblance and even the same name, namely transcendental idealism. Although, in reality, the two doctrines are substantially different, there is one point in which they entirely overlap: they were both being anxiously differentiated by their authors from the material idealism of Berkeley, that is, the controversial 18th century doctrine which denies the mind-independent existence of the material world. The objective of this thesis is to demonstrate that, despite their adamant claims to the contrary, both Kant as well as Husserl are, as regards their idealistic doctrines, unequivocally Berkeleyan or, in other words, material idealists, and that the arguments they present in defense against this interpretation are either untenable or irrelevant with regard to the ontological orientation of their idealism. In both cases, the demonstration of the positive thesis is based on the very core of the given form of idealism: thus, we shall see that, in the case of Kant, material idealism is fully contained within the doctrine of the transcendental aesthetic, and that, in the case of Husserl, the same applies to his principle of relativity.