Cesta ke Karibské krizi. Příspěvek k vývoji zahraniční politiky Spojených států amerických vůči Kubě a Sovětskému svazu v letech 1961-1962

Abstract

Problematika Karibské krize se stala předmětem velkého počtu studií, jež se zabývají tímto tématem, či je kladou do širšího kontextu mezinárodních vztahů. Přestože se názory a hodnocení jejich autorů v mnoha ohledech liší, většina z nich považuje tuto událost za jeden z nejdůležitějších momentů druhé poloviny 20. století. Nebezpečí, které vyvolala, poukázalo na to, že hrozba jaderného střetu byla v bipolárním uspořádání nejen "společným nepřítelem", ale i možnou "vyjednávací strategií". Politické elity a odborná veřejnost tudíž dostaly šanci k diskusím, jak obdobnou situaci řešit a jak jí zabránit. Pro studium nejnovějších dějin se tak kubánská raketová krize stala tématem zásadního významu. Francouzský politolog Raymond Aron charakterizoval bipolární uspořádání v Evropě jako stabilní; z tohoto důvodu bylo podle něj možné, aby se vynořily rozdíly v atlantickém společenství. Americký historik Jack M. Schick však upozornil na odlišné chápání strategických priorit evropských mocností a supervelmocí, jež musely svou neústupnost zaštítit jadernou silou. Pokud se tedy zdálo, že nestabilita vytvořila součást stabilního systému, a že studená válka obrátila slavnou Clausewitzovu tezi o válce jako o pokračování politiky jinými prostředky "naruby", berlínská a (zejména) kubánská krize připomněly její původní smysl....