Cesta ke Karibské krizi. Příspěvek k vývoji zahraniční politiky Spojených států amerických vůči Kubě a Sovětskému svazu v letech 1961-1962
Road to the Caribbean crisis. On the development of US foreign policy towards Cuba and the USSR in 1961-1962
rigorózní práce (UZNÁNO)

Zobrazit/ otevřít
Trvalý odkaz
http://hdl.handle.net/20.500.11956/14471Identifikátory
SIS: 59004
Kolekce
- Kvalifikační práce [22606]
Autor
Vedoucí práce
Oponent práce
Nálevka, Vladimír
Fakulta / součást
Filozofická fakulta
Obor
Historie
Katedra / ústav / klinika
Ústav světových dějin
Datum obhajoby
1. 3. 2008
Nakladatel
Univerzita Karlova, Filozofická fakultaJazyk
Čeština
Známka
Uznáno
Problematika Karibské krize se stala předmětem velkého počtu studií, jež se zabývají tímto tématem, či je kladou do širšího kontextu mezinárodních vztahů. Přestože se názory a hodnocení jejich autorů v mnoha ohledech liší, většina z nich považuje tuto událost za jeden z nejdůležitějších momentů druhé poloviny 20. století. Nebezpečí, které vyvolala, poukázalo na to, že hrozba jaderného střetu byla v bipolárním uspořádání nejen "společným nepřítelem", ale i možnou "vyjednávací strategií". Politické elity a odborná veřejnost tudíž dostaly šanci k diskusím, jak obdobnou situaci řešit a jak jí zabránit. Pro studium nejnovějších dějin se tak kubánská raketová krize stala tématem zásadního významu. Francouzský politolog Raymond Aron charakterizoval bipolární uspořádání v Evropě jako stabilní; z tohoto důvodu bylo podle něj možné, aby se vynořily rozdíly v atlantickém společenství. Americký historik Jack M. Schick však upozornil na odlišné chápání strategických priorit evropských mocností a supervelmocí, jež musely svou neústupnost zaštítit jadernou silou. Pokud se tedy zdálo, že nestabilita vytvořila součást stabilního systému, a že studená válka obrátila slavnou Clausewitzovu tezi o válce jako o pokračování politiky jinými prostředky "naruby", berlínská a (zejména) kubánská krize připomněly její původní smysl....