Nietzscheho nešťastné vědomí a asketické ideály v Hegelově Fenomenologii ducha

Abstract

The main focus of this thesis is the self- relation of man to himself that is mediated by a relation to a "true world" or other transcendent entity. The thesis is concerned with conceptions of this self-relation found in Hegel and Nietzsche. For Nietzsche this self-relation is substantiated in the ascetic ideal, which gives meaning to man provided that he negates his liveliness. Hegel deals with this self-relation in the chapter on "Unhappy consciousness", which relates to its essence, to the "Unchangeable", on condition that it denies its body and singularity. The thesis then concentrates on positive aspects that result from such a negative relationship to oneself according to both Hegel and Nietzsche. The main asset shows up to by a tension that is founded in a sunderance of the ascetic and the Unhappy consciousness. From that tension there follows a spirituality, which allows to overcome that sunderance.

Tato práce se zaměřuje na vztah člověka k sobě samému, jenž je zprostředkován vztahem k "pravému světu" či jinak pojaté transcendenci. Práce se zabývá se koncepcemi tohoto sebevztahu u Hegela a Nietzscheho. Pro Nietzscheho je ztělesněn v asketickém ideálu, který člověku dává smysl, ovšem za cenu umenšování života. Hegel o tomto sebevztahu pojednává v pasáži o nešťastném vědomí, vědomí rozpolceném, které se ke své bytnosti, k "neměnnému", vztahuje též jen za cenu popírání své tělesnosti a jednotlivosti. Práce dále analyzuje pozitivní aspekty, které z takovéhoto negativní vztahu k sobě samému podle obou filosofů plynou. Jako hlavní přínos se ukazuje být napětí, které je založeno v rozpolcení askety a nešťastného vědomí, a duchovnost, které je tímto napětím umožněna a rozpolcenost zároveň překonává.